Samostatnost občanů a jak to může dopomoci ke zdravějšímu státu
Lidé podceňují schopnosti a hlavně dosah vlastní spořivosti. A zároveň to podceňují velmi rádi, protože je lepší se nestarat a potom křičet po státu, ať se stará, než se někde od rána do večera lopotit a přemýšlet nad nějakými pasivními příjmy a bůh ví čím ještě. Vždycky je lepší, když si odpracujete to minimum, dostanete sice minimum důchodu, ale bude to za minimum starostí, minimum nervů a ještě k tomu dostanete bonus v podobě titulu „POCTIVÉHO dříče a pracanta“ a práva na neustále držkování u piva a nadávání na justici.
Všechno se vším souvisí
Hrozně málo lidí si spoří, hrozně málo lidí myslí na budoucnost. Málo lidí si dokáže spočítat dvě a dvě. Ještě méně lidí si dokáže promyslet, co bude dělat zítra, natož pak za dvacet let. Všechno je to ale o plánování a o zadních vrátkách. Kdo si myslí, že nic takového nepotřebuje, že tu vždycky bude všemocný stát, možná se potřebuje zajít podívat do domova důchodců (státního), protože tam najdou jejich osud, který si budou i tak ztěžka dovolit. Ať se zeptají, jak se tam starší lidé mají, jak se jim líbí mít komůrku o velikosti koupelny.
Jak mohou samostatní občané oživit vše
Takoví občané se nejenže nebudou spoléhat na stát, že je zachrání, když je nejhůře (stát si tak ušetří nějakých těch pár korun), ale zároveň budou schopni lépe vzdorovat času. Budou více utrácet (více peněz pro stát), budou neustále něco podnikat, rozvíjet své okolí (další bonus pro stát). Bohatší lidé jsou hlavně méně ovlivnitelní, mají menší problémy se zákonem a také mají širší možnosti. Jen se podívejte na rozdíl mezi chudým chlapcem někde z bytovek a chlapcem z bohaté rodiny někde na kraji velkoměsta – je zde obrovská propast. A opravdu každý ji může překlenout, chce to jenom odříkání, dřinu a píli. A to se horkotěžko dělá, když to jde dělat i „pohodlně“.